Jak říci nemocnému …
… že se blíží konec jeho života?
Každý člověk na sobě svůj zdravotní stav nějakým způsobem pociťuje. Pokud je pacient o své diagnóze od počátku lékařem informován a s touto informací prožívá celé období zhoršování stavu, dílčí neúspěchy léčby až k jejímu ukončení a přechodu na léčbu symptomatickou, pak si zajisté zhoršování stavu uvědomuje a sám si je spojuje s progresí nemoci. V takovém případě lze pacientovi přímo sdělit, že nové obtíže, které se objevují, souvisí s nemocí, že stav se již nebude lepšit a spíše se bude zhoršovat. Je možné vysvětlit, co je příčinou konkrétních obtíží, jaké jsou možnosti řešení a co se pokusíme pro nemocného udělat. Také je namístě přiznat, pokud nemůžeme dělat již nic jiného, než tlumit bolest nebo dát tišící léky, pokud si to pacient přeje. V každém případě je dobré neuhýbat před otázkami nemocného a na časté dotazy „a bude to zase lepší“ neodpovídat planým utěšováním, ale raději odpovědět pravdivě, že pravděpodobně již ne. Mnohdy není třeba odpovídat slovy, protože se s nemocným, který sám tuší, domluvíte pouhým pohledem či gestem. Vždycky je ale vhodné nabídnout pomoc a naději, kterou ještě nabídnout můžeme, tj. nejen řešení příznaků jako je bolest, zvracení, teploty, dušnost, ale hlavně nabídka naší fyzické přítomnosti a doprovázení až do konce. Většina pacientů svými dotazy naznačí, zda o blížícím se konci mluvit chce, či nikoliv. Pokud ne, je namístě vhodně navázat hovor a zjistit, zda si pacient postupující nemoc uvědomuje a spojuje s nevyhnutelným koncem a zda chce o svých pocitech s tím spojených mluvit. V každém případě je vhodné respektovat jeho přání a nenutit jej do rozhovoru o smrti, pokud sám nechce. Je možné, že bude mít odvahu hovořit s někým jiným z pečujících osob.
Jiná situace nastává, pokud pacient o diagnóze a infaustní prognóze doposud informován nebyl. Nemocný se pak často trápí svými obtížemi, pro které nenachází vysvětlení, zlobí se na všechny zúčastněné, že jeho obtíže přehlíží nebo řeší nedostatečně, případně je přičítá za vinu sám sobě. V takovém případě je namístě vysvětlit situaci a nemocného pravdivě informovat. Nezřídka se pak setkáme s úlevným konstatováním „já jsem si to myslel“. Většinou se nemocný potřebuje vyplakat, což může trvat i několik dní, ale sdělením pravdy se uvolní napětí a otevírá se možnost mluvit o obtížích, možnostech léčby a dalším výhledu. Na tomto místě je třeba připomenout, že poskytnutí informací o zdravotním stavu a prognóze náleží plně do kompetence lékaře. Všechny ostatní pečující osoby svým jednáním a komunikací s pacientem mohou toto sdělení významně ovlivnit, proto je dobré, aby všichni členové týmu byli informováni, že pacient byl obeznámen s diagnózou a lze např. očekávat, že dnes bude plačtivý. Není dobré, aby někdo sdělené informace zlehčoval, popíral či pacienta planě utěšoval, že „nebude tak zle“, neboť pacient v těžké situaci slyší selektivně, tj. hlavně to, co slyšet chce. Může si pak nakonec vytvořit zcela mylnou představu (např. řada pacientů po bioptické verifikaci inoperabilního tumoru je přesvědčena, že je po operaci nádoru, čili vše je již v pořádku).
Nesdělením pravdy připravujeme pacienta o různě dlouhou dobu, kdy už ví, že jeho život se chýlí ke konci a může ještě mnohé zařídit a mnohé ve svém životě změnit, případně si splnit sny, které doposud odkládal. Dozvídá-li se to týden před smrtí, pak často již není fyzicky schopen pořídit poslední vůli, hovořit s blízkými, napsat dopis, natožpak podívat se do míst, kam se celý život toužil vypravit.
