Když se život chýlí ke konci …
Na skutečnost, že se život nemocného nachyluje k samotnému závěru a zbývá již pouze několik dní života, nás upozorní následující příznaky.
Nemocný se stává čím dál tím více unaveným, zhoršuje se jeho pohyblivost, postupně ubývá tělesných sil, začíná být plně závislý na pomoci druhých osob, stává se ležícím. Z toho důvodu je nutno dbát na to, aby nevznikly otlaky kůže (tzv. proleženiny – dekubity). Nejvíce ohroženými místy jsou zejména oblast hýždí a paty. Dbáme na to, aby nemocný měnil polohu, z polohy na zádech po 2 hodinách otáčíme pacienta na pravý bok, po 2 hodinách opět na záda a poté na levý bok. Interval polohování je nutný zachovat i v noci, kdy lze otáčet po 3 hodinách. V poloze na zádech pod bérce podkládáme polštář tak, aby ho paty přesahovaly a neležely na podložce. V poloze na boku zapřeme nemocného o polštář položený za jeho záda, mezi dolní končetiny vložíme malý polštářek, aby se kolena a kotníky mezi sebou nedotýkaly. Je vhodné použít podložku z ovčího rouna a zastlat ji do lůžka položením na prostěradlo. Přes ni položíme napříč lůžka plátěnou podložku (lze použít i pevné plátěné prostěradlo přeložené na polovinu) a zasteleme ji z obou stran lůžka. Tato podložka nám umožní lépe pacienta polohovat ve dvou osobách.
K ochraně kůže používáme kosmetické přípravky. Suchou kůži promašťujeme olejem či zvláčňujeme tělovým mlékem. Oblast kolem konečníku chráníme ochranným krémem – např. pastou Menalind, rybí mastí či zinkovou pastou.
U nemocného můžeme pozorovat ospalost. Postupně ztrácí zájem o okolí, prospí větší část dne. Postupně ochabují všechny smysly. Do poslední chvíle života však bývá zachován sluch. I když nemocný vypadá že spí, vnímá a slyší, proto vždy pamatujeme na to, co před ním říkáme a snažíme se mu říci, co cítíme, že má být řečeno.
Někdy naopak může být dezorientovaný a to časem i místem (neví, co je za den a kde je)a projevovat neklid. Někdy může nemocný mluvit o odchodu, odjezdu, volat své rodiče. Při projevech neklidu se snažíme mluvit pomalu, klidně, dáváme nemocnému najevo svou fyzickou blízkost. Pečujeme o jeho bezpečnost, předcházíme ev. pádu z lůžka.
Nemocný je bledý, hubne, přestává jíst a pít. Umírající pacient nemá již tak vysoké nároky na přísun energie ze stravy a je proto přirozeným procesem, že ustává potřeba jíst a pít. Rodinu může tato skutečnost uvést do stresu a obav a často se mohou dožadovat podávání tzv. umělé výživy ve formě infuzí. Je potřeba, aby lékař pečlivě zvážil, zda je nemocný ve fázi, kdy mu infuze prospějí, nebo zda je nemoc natolik pokročilá a stav závažný, že by infuze přinesly spíše negativa ve smyslu zátěže srdečně cévního systému, plic, hrozících otoků, vyšší sekrece do trávicího traktu i dýchacích cest a tedy i riziko zvracení a ztíženého dýchání. Někdy rodina v panice a obavách z dehydratace nechá narychlo převézt nemocného do nemocnice, ale přitom by bylo vhodnější nechat ho v klidu završit svůj život v jeho známém domácím prostředí.
Pokud nemocný přestává jíst a pít, podáváme mu častěji během dne malé porce jídla. Vhodná je polévka, kaše, pudink, tvaroh, smetanové jogurty, omáčky. Pokud odmítá jídlo, nenutíme ho do něj, ale snažíme se mu zachovat příjem tekutin. Vhodný je bujón, džus oblíbené chuti popíjený pomocí slámky, pár doušků piva či jiného oblíbeného nápoje. V lékárně lze zakoupit výživové nápoje s vyšším obsahem energie a bílkovin. Jedná se např. o přípravky Nutridrink, Nutricomp, Resource, Nutrilac apod. Tyto nápoje jsou vhodné k popíjení v průběhu dne. Jedna lahvička Nutridrinku energeticky nahradí jedno denní jídlo. Většina těchto nápojů má mléčný základ a různé příchutě (káva, vanilka, čokoláda, apod.). Pokud nemocný nemá rád mléčné příchutě, lze volit variantu džusovou (Nutridrink fat free, která se vyrábí v jahodové a jablečné příchuti).
Pokud nemocný nemá sílu nasát tekutinu brčkem a má zachovalou schopnost polykání, lze přistoupit k pití pomocí 20 – 50 ml injekční stříkačky, na kterou nasadíme hadičku. Při podávání tekutin po stříkačce je vždy nutno počínat si velmi opatrně, neboť při rychlém podávání tekutin hrozí jejich vdechnutí do dýchacích cest s následkem dušení či zápalu plic. Před pitím dáme pacienta do polosedu, natáhneme do stříkačky nápoj, hadičku vložíme opatrně do úst nemocnému – zasunutím kolem ústního koutku a podáme pomalu 5 ml tekutiny. Počkáme na polknutí a teprve až nemocný polkne, dáme dalších 5 ml.
Další možností je pití ze speciálně upraveného hrníčku s náústkem, z lahvičky od džusu Jupíku či z dětské kojenecké lahve se savičkou, do níž prostřihneme nůžkami větší otvor, aby tekutina po naklonění měla tendenci v malém množství sama vytékat. Opět si počínáme pomalu, opatrně, vždy vyčkáme na polknutí a nikdy nevpravujeme více tekutiny naráz.
Mezi velmi nepříjemné příznaky patří sucho v ústech. Ke zmírnění osychání sliznic používáme cucání ledových kostiček, které lze vyrobit nejen z vody, ale třeba z džusu různých příchutí, z nutridrinku, coca-coly či jiných oblíbených nápojů. Někoho osvěží malá porce zmrzliny či ovocného pyré.
Pokud již není zachována schopnost polykání, pečujeme o dutinu ústní, sliznice a rty. Pokud není nemocný schopen cucat ledové kostičky, čistíme mu dutinu ústní pomocí štětiček napuštěných olejíčkem s citronovou chutí (Lemogil), nebo pomocí tamponků smočených v oblíbeném nápoji, olivovém oleji, případně v ústní vodě (např. Tantum verde) nebo mu zvlhčujeme patro a jazyk pomocí malého rozprašovače naplněného vodou či minerální vodou.
Při obtížném polykání je nutno léky, jež nemocný užívá, zredukovat na minimum dle zvážení lékaře. Vždy je nutné ponechat léky tišící bolest, horečku, zvracení, léky zklidňující a léky proti křečím.Pro snažší polknutí tablety nadrtíme ve hmoždíři a podáváme je na lžičce přesnídávky či jogurtu. V této fázi obtížného polykání je rovněž vhodné zvážit jiné lékové formy, a to například náplasti, čípky, injekce.
Dalším příznakem umírání je zrychlení pulzu a pokles krevního tlaku, rychlé mělké dýchání, neschopnost odkašlat, s čímž souvisí někdy též i chrčivé dýchání, které je vnímáno ze strany rodinných příslušníků velmi negativně, neboť mají strach, že se nemocný dusí a často se dožadují odsátí .Pacientovi samotnému však nezpůsobuje chrčivé dýchání tak značný dyskomfort a naopak nepříjemně vnímá zavádění odsávací kanyly do dýchacích cest. Odsávací kanylou jsou dýchací cesty vždy podrážděny a efektivně odsát lze sekret hromadící se v průduškách pouze u pacientů se zavedenou tracheostomií (kanylou zavedenou do průdušnice v oblasti krku), což většina nemocných nemá. Zaváděním odsávací kanyly ústy není možné proniknout koncem kanyly do dolních cest dýchacích. Z tohoto důvodu volíme pro pacienta šetrnější způsob odstranění hlenů z dýchacích cest a to polohováním na bok, kdy je umožněno sekretu vytéci z průdušek do průdušnice, dále lze provádět masáž hrudníku s vibrací, jež sekret uvolní.
Poslední dny a hodiny člověka jsou jak pro umírajícího, tak pro doprovázejícího extrémně náročné a je proto dobré je prožívat v rodinném kruhu. Doprovázející osoba bdící u nemocného potřebuje také sama načerpat sílu spánkem, procházkou na čerstvém vzduchu, potřebuje obstarat domácnost apod. a je tedy dobré, pokud ji na určitou dobu může u lůžka umírajícího zastoupit jiný člen rodiny.
Je-li nemocný věřící je vhodné, aby rodina zkontaktovala kněze a poprosila ho o návštěvu s udělením svátostí.
V době umírání je důležité zachovat klidnou, láskyplnou a důstojnou atmosféru, vyhnout se spěchu, panice, naříkání. Umírající člověk potřebuje vědět, že je milován, ale zároveň i to, že rodina bude fungovat i po jeho odchodu, že jeho blízcí zvládnou to těžké, co je bude čekat.
Ve chvílích bdění u umírajícího je dobré dát mu najevo svou blízkost. Můžeme ho např. držet za ruku, nebo položit svou ruku na jeho hrudník a pomáhat mu tak uvědomovat si vlastní dech.
Může být vhodné zazpívat oblíbenou písničku nemocného, pustit jeho oblíbenou hudbu, pronést modlitbu či setrvat s nemocným v tichu, být s ním a podpořit ho tak v nejtěžší chvíli. Je možné říci poslední důležitá slova rozloučení, díků. Mohou to být například tyto věty: „ Mám tě rád(a). Děkuji ti…, Odpusť mi…, Odpouštím ti…, Můžeš odejít.“
Okamžik blížící se smrti poznáme dle následujících pěti příznaků:
Nemocnému se změní vědomí, často upadá do bezvědomí, neodpovídá. Oči mohou být zavřené či pootevřené a pohled upřený do jednoho místa. Srdce začíná pracovat nepravidelně. Je obtížné nahmatat pulz. Pokud již nelze nahmatat pulz na zápěstí, smrt nastává zpravidla během několika hodin. Rovněž dýchání je změněné, nepravidelné, s dechovými pauzami, kdy nemocný na několik sekund přestává dýchat. Dolní i horní končetiny začínají chladnout, dostávají nafialovělou barvu (cyanoza), která je patrná též na nose, nehtových lůžkách.
Ve chvíli, kdy umírajícímu zcela ustal dech, nelze hmatat pulz na krkavici a nereaguje na slovo ani dotek, nastává okamžik smrti. Není důvod k panice. Doprovázející osoba setrvá v tichém bdění u zesnulého. Otevře okno, může zapálit svíci. Svolá ostatní členy rodiny. Je vhodná chvíle k poslednímu rozloučení, společné modlitbě za duši zesnulého. Modlitba může znít například takto: „Bože, uděl odpuštění a pokoj našemu drahému …… Přijmi ho ve své lásce, aby s tebou mohl žít navěky.“
Poté následuje umytí , oblečení a úprava těla zemřelého a to do dvou hodin od okamžiku smrti. Po dvou hodinách začíná tělo tuhnout a oblékání by bylo obtížné. Pokud jsou oči zemřelého pootevřeny, zavřeme je přiložením zvlhčených mulových čtverečků. Dolní čelist podložíme stočeným ručníkem, případně ovážeme obinadlem tak, aby ústa zemřelého byla zavřena. Učešeme vlasy, ruce sepneme a vložíme do nich květiny, obrázky, růženec či fotografie.
I když úmrtí bylo očekávané a proběhlo v domácím prostředí, je nutné zavolat lékaře, a to buď pacientova praktického lékaře, je-li dostupný, nebo lékaře RZP.
Dalším krokem je kontaktování pohřební služby za účelem odvozu zemřelého do chladícího boxu, kde setrvá do dne pohřbu.
Rodina se domluví, kdo bude vypravovat pohřeb a navštíví pohřební službu, s níž domluví datum a náležitosti obřadu. Zaměstnanci pohřební služby obvykle vyžadují občanský průkaz zemřelého, který spolu s listy o prohlídce zesnulého dopraví na matriku příslušného městského úřadu. Matrika pak vystavuje úmrtní list, který je zaslán na adresu vypravitele pohřbu zpravidla do 3 týdnů.
Smrt milované osoby patří k nejtěžším ztrátám v životě. Rodinní příslušníci při ztrátě blízkého člověka vstupují do náročného období truchlení, v němž prožívají hluboký zármutek, cítí se opuštění, zoufalí a bezmocní. Jejich život se natrvalo změnil a mohou mít pocit, že ztrácí smysl.
Smyslem období zármutku je postupné přijetí reality ztráty a akceptace velké životní změny, kterou úmrtí přineslo.
Při prožívání žalu si pozůstalí uvědomují, jak byl zesnulý člověk jedinečný a důležitý. Čím více svého blízkého milovali, tím intenzivněji ztrátu prožívají. Žádná smrt nemůže přerušit lásku, kterou k milované osobě cítíme.
Smrt je koncem života, nikoliv koncem vztahu.
R.Silvermannová
