I umírání milovaného člověka může být krásné…
Vyšlo v novinách (Deníky Bohemia)
5.1.2012
„ Nikdy bych nevěřila, že i umírání
milovaného člověka může být tak
krásné. Ale je to tak,” tvrdí pozůstalá
Podstatou hospicové péče není záchrana života, ale důstojné odcházení lidské bytosti
RADEK ŠTĚPÁNEK
Prachatice – „Hospic je zařízením, které pečuje o pacienty v terminální, tedy konečné fázi jejich onemocnění a poskytuje paliativní lékařskou péči těm, u nichž vítězná medicína vyčerpala všechny své možnosti,” mohou se zájemci dočíst na úvodní internetové stránce prachatického hospice. Níže je uveden citát lékařky Marie Svatošové, která je považována za zakladatelku hospicového hnutí v české republice, která říká že „Hospic je umění doprovázet.”
Co se za těmito slovy ale doopravdy skrývá, si člověk nejlépe dokáže představit až ve chvíli, kdy jejich smysl opravdu pochopí, což je koneckonců úděl všech slov. A s pomocí slov je také člověk schopen podělit se s dalšími lidmi, byť vždy jen částečně, o svůj vlastní zážitek. Možná z toho důvodu mě před nedávnem kontaktovala Magda Kümmelová z Třebína u Dubného s tím, že by se ráda se čtenáři Deníku podělila o svůj příběh, v němž se rozloučila se svojí maminkou. Ta zemřela v prachatickém hospici.
Pokud možno doma
„Nevyléčitelná nemoc byla mamince diagnostikována již před více než dvěma lety. A téměř dva roky ji také víceméně v ničem neomezovala. Až když nemoc postoupila, bylo jasné, že maminka bude potřebovat zvýšenou péči. A protože měla moc ráda svůj byt, byla jsem přesvědčená o tom, že bude v mých silách starat se o ni až do konce jejího života v prostředí, které jí bylo nejbližší,” začínala své vyprávění Magda Kümmelová. Tento záměr se však po nějaké době začal jevit jako nesplnitelný.
„V té době nemoc maminky postoupila do té míry, že jsem si uvědomila, že mé dvě ruce na takovou péči přes veškerou snahu zkrátka nestačí. Začaly jsme tedy přemýšlet o nějakém jiném řešení, přičemž maminka sama začala uvažovat o umístění do léčebny dlouhodobě nemocných. Proto jsem se vydala za její praktickou lékařkou a doufala jsem, že nám v nelehké situaci poradí,” vzpomínala pozůstalá s tím, že praktická lékařka jí brzy vyvedla z omylu.
Hledání cesty
„V podstatě mi řekla, že máme dvě možnosti. Buď pečovatelskou službu, kam ale maminku vzhledem k pokročilosti stádia nemoci nebudou chtít vzít, a nebo léčebnu dlouhodobě nemocných. Řekla mi ale, že když na LDNku pošle žádost, maminka se přijetí ani nemusí dožít…V tu chvíli přitom nešlo o dny, ale spíše o hodiny, které nám zbývaly. Velmi mě proto jednání praktické lékařky, která nám nedokázala poradit, zasáhlo,” vysvětlovala Magda Kümmelová.
Strach z hospice
„Proto jsem se rozhodla navštívit onkologii a doufala jsem, že mi tamní lékařka poskytne doporučení, aby na LDNku maminku mohli přijmout rychleji. Lékařka na onkologii mě naopak překvapila svou ochotou. A již v druhé větě zmínila možnost hospitalizace mé maminky v hospici, což byla možnost, kterou jsem do té doby vůbec nezvažovala,” upozorňovala pozůstalá a vysvětlovala dále, že v prachatickém hospici již předtím v rámci svého zaměstnání na návštěvě byla, předpokládala ale, že bude plně obsazen. Přesto se po domluvě s lékařkou z onkologie odhodlala k tomu, aby do hospice zatelefonovala.
„Byl pátek odpoledne a dozvěděla jsem se, že v hospici jsou asi čtyři volná místa. Trvalo jen několik okamžiků, než mi z hospice zavolali, že maminku přijímají, přičemž jsme se dohodli, že tam bude převezena v pondělí. Jenže už o víkendu nastaly u maminky takové komplikace, že musela být za asistence hasičů převezena na internu, a to z osmého patra panelového domu ve chvíli, kdy právě nejezdil výtah. Byl to nepříjemný zážitek, musím ale říci, že záchranná služba zafungovala skvěle a moc nám pomohla,” pokračovala dále Magda Kümmelová.
Její maminka byla další týden hospitalizována na interně. „Chápu, že komfort v nemocnici a hospici se nemůže srovnávat, stejně jako přístup ošetřovatelského personálu. Ale i na interně se o maminku starali krásně a musím jim poděkovat. Bála jsem se, že nám hospitalizace na interně situaci zkomplikuje, ale skvěle zafungovala i spolupráce obou zařízení při převozu maminky, která se tak do hospice dostala o týden později,” vzpomínala dále pozůstalá.
Tak se tedy její maminka konečně ocitla v hospici, což se bez obav její dcery neobešlo, protože podle jejích slov každý, kdo jde do hospice poprvé, nějaký strach asi má..
Doprovázení
„Jenže musím jedním dechem dodat, že ze mne všechen ten strach spadl už na recepci, když jsem vzápětí za maminkou přijela. Slečna z recepce mě vzala za ruku a odvedla do pokoje, kde u maminky byly hned čtyři sestry. Hned od začátku to na mě všechno působilo moc mile, včetně dotazníku, který jsem za maminku vyplňovala. Bylo z něho jasně patrné, že péče je tady pro člověka připravena přesně na míru, navíc všechen personál je tak laskavý a milý, že se zdá, jako by to byl spíše vztah přátel, než pacienta a ošetřujícího,” popisovala své první dojmy z hospice Magda Kümmelová, která se hned rozhodla, že bude maminku v hospici doprovázet. Využila tedy možnosti lůžka pro doprovázejícího příbuzného, které má každý zájemce v hospici k dispozici.
Život v hospici
„Mamince bylo jednaosmdesát let. Všichni jsme věděli, že brzy zemře a bylo pro nás samozřejmě velmi těžké se s tím smířit. Ale tady byl důležitý ten pocit, že je maminka na dobrém místě a že je o ní postaráno opravdu nejlépe, jak je to v dané chvíli jen možné,” vysvětlovala pozůstalá.
„Asi po půlhodině jsem přišla k mamince na pokoj a viděla jsem, jak pookřála. Nadšeně mi vyprávěla, že za ní byla nějaká sestřička, která jí hrála na kytaru a zpívala jí. Úplně mě to zaskočilo, že je tam takovou chvíli, a už se jí dostává takové péče. Jenže to jsem ještě netušila, že to tak bude pokračovat celý měsíc,” vzpomínala s úsměvem Magda Kümmelová, která dnes s odstupem času tvrdí, že ten měsíc, který s maminkou v hospici prožila, byl pro ni osobně tím nejkrásnějším měsícem v životě.
Odcházení v hospici
„Oni se na mě všichni známí koukají jako na blázna, když jim to takhle vyprávím a uvědomuji si, že jsem byla vlastně šťastná. Bylo to zkrátka něco úplně jiného, než jsem čekala. Chápu, že spousta lidí tohle nedokáže pochopit, ale já bych si to také nedokázala představit, protože o tom nikdo nemluví a nikdo tak vlastně neví, co ho čeká. Jenže když tam ty sestřičky stály vedle maminky a zpívaly jí, viděla jsem, že vlastně na svoji nemoc zapomněla. Ten poslední týden byl opravdu neskutečný. Nemohu zapomenout ani na to, jak sestry i ošetřovatelky nepečovaly jen o maminku, ale i mne samotnou připravovaly na všechno, co může přijít. V takových chvílích člověka moc potěší i to, když ho někdo vezme za ruku, obejme ho, a to je v hospici úplně samozřejmá věc. Přitom by se zdálo, že na tom nezáleží, ale pocit této blízkosti a láskyplného porozumění je pro doprovázejícího člověka neuvěřitelně důležitý. I proto jsem byla ráda, že i v posledních chvílích života mojí maminky byly sestřičky celou dobu s námi, navíc ty, s nimiž jsem se za dobu pobytu nejvíce sblížila. Věděla jsem, že maminka už odchází, ale byla jsem až neuvěřitelně klidná a šťastná, protože byl vedle mne někdo, kdo mne i maminku dokázal podepřít. A od sester jsem věděla i to, že ta chvíle více bolí člověka, který přihlíží, než samotného umírajícího. A já musím říci, že ty poslední chvíle maminčina života byly opravdu nádherné,” vzpomínala pozůstalá s tím, že sestry, které při odcházení její maminku doprovázely, dokonce protáhly svoji noční službu.
Krásné loučení
„Na chvíli odešly, takže jsem ještě mohla s maminkou chvíli být a ležet vedle ní na polštáři -byla to také neuvěřitelně krásná chvíle, která ve mně zanechala neuvěřitelný prožitek. Potom se sestry vrátily s tím, že by maminku chtěly obléci, a já jsem byla moc šťastná, že to udělají právě ty, ke kterým jsme měly s maminkou tak blízko. Měly přitom být už dávno doma u svých rodin, jejich služba už dávno skončila. A tak jsem viděla, jak se k ní chovaly i po smrti, jako k miminku, jako by nebyla mrtvá, bylo to nádherné. Noc, kdy maminka zemřela, byla pro mne, a myslím, že i pro ni, tou nejkrásnější nocí, jakou jsme kdy spolu prožily. Nikdy bych nevěřila, že i umírání milovaného člověka může být tak krásné…,” uzavřela své vyprávění Magda Kümmelová, která se ale ještě chtěla pozastavit nad některými matoucími mýty, které hospicovou péči obklopují a které prý kolují i mezi jejími blízkými.
Mýty které bolí
„Říká se například, že je hospic drahý. Že jsou Prachatice daleko, nebo že je hospic pouze pro věřící. To jsou tvrzení, která mohu a musím ihned vyvrátit, protože všechna škodí samotným nemocným a potenciálním pacientům hospice. Ano, nějaký, avšak rozumný poplatek za pobyt se samozřejmě platí. Jenže já jsem velmi brzy poznala, že taková péče se nedá penězi vůbec zaplatit. Už po půl dni pobytu maminky jsem věděla, že hodnota takové péče je milionkrát větší. Je také pravda, že o nemocné pečují i řádové sestry, jenže jak někdo může říci, že je to na škodu? Hospic běžně přijímá i nevěřící pacienty – nikdo nikoho tady rozhodně do ničeho nenutí. Moje maminka například byla také velká vlastenka. A tak jí jedna z řádových sester chodila zpívat třeba „Čechy krásné, Čechy mé”. Kdo chce a jeho zdravotní stav to dovolí, může chodit ven, může si dát třeba pivko nebo zapálit cigaretu. Tady nejsou žádná omezení, všechno je uzpůsobeno tak, aby se tu člověk cítil co možná nejšťastněji. A že je to daleko? Bydlím na kraji Českých Budějovic, a z jednoho konce města na druhý mi cesta autem trvá déle než do Prachatic…,” uváděla mýty na pravou míru pozůstalá, která rovněž upozorňovala, že hospic není v žádném případě přeplněný a že v téměř každou chvíli jsou alespoň nějaká lůžka volná.
Více než jen práce
„Ano, moc dobře vím, že je potřeba velká dávka odvahy, aby si nemocný a jeho blízcí připustili, že už se přiblížil konec života. V tu chvíli je ale důležité vědět, že hospic je opravdu tím nejlepším řešením, ale je potřeba tam přijít včas. A měli by si to uvědomit i praktičtí lékaři, kteří by jako profesionálové měli opravdu včas dokázat citlivě říci všem zúčastněným, že tento čas u jejich blízkého již nastal. Člověk v terminálním stadiu nemoci do léčebny dlouhodobě nemocných prostě nepatří. A já jsem vděčná, že jsem to, díky prachatickému hospici, mohla poznat. Chtěla bych, za sebe, za celou svou rodinu a jistě i za maminku, opravdu z celého svého srdce poděkovat všem hospicovým lékařům, sestrám, ošetřovatelům i všem ostatním, kteří tak neúnavně a láskyplně vykonávají svoji náročnou, ale velmi krásnou službu pro druhé,” uzavřela Magda Kümmelová.
GLOSA NOVINÁŘE
O slovech a Pandořině skříňce
Slova jsou pro mě asi tím nejúžasnějším lidským výmyslem. Snaží se o co nejpřesnější popis skutečnosti a člověk se s jejich pomocí a při dešifrování jejich významu může poučit i z něčeho, co sám neměl možnost zažít. Problém slov nastává ve chvíli, kdy je jejich původní význam a smysl dešifrován špatně, což způsobuje dezorientaci a vytváření klamného pochopení situace. Tento problém nastává především při setkání příslušníků různých kultur v případě, že danému slovu je v různých kulturách přiřazován různý význam. Může ale samozřejmě nastat i v prostředí jediné kultury, kdy se například čtenář marně snaží zjistit „co tím chtěl básník říci” a podobně. Ačkoli mohou tedy slova přenášet mnohá poselství, v některých případech jsou mnohem důležitější než slova vlastní poznání a zkušenosti.
Protože se problematikou hospice jako redaktor Deníku zabývám již poměrně dlouhou dobu, věděl jsem dobře, co ještě mému vyprávění o hospici schází. Byl to popis autentického prožitku zúčastněného člověka. Ne, že bych žádné pozůstalé neznal, naopak, měl jsem možnost poznat a mluvit o jejich zážitcích hned s několika lidmi. Novinář a snad i jakýkoli člověk ale musí mít vytvořen jakýsi vnitřní etický kodex, který mu zkrátka nedovoluje otevírat některé pomyslné Pandořiny skříňky a když už je otevře, je někdy v zájmu věci, když si nechá pro sebe informace o tom, co na jejich dně leží. Toto mé vnitřní přesvědčení mi vždy bránilo požádat některého z pozůstalých o přímé svědectví a popis svého prožitku tváří v tvář smrti milovaného člověka, o něž by se měl navíc mým prostřednictvím podělit se všemi čtenáři. Hozenou rukavici této výzvy jsem přijal až dnes, když jsem nikoho neoslovil, ale naopak se na mě obrátili samotní pozůstalí, s prosbou, zda bych byl schopen jejich příběh vypovědět. Smrt je jistě jednou z Pandořiných skříněk, kterou se naše společnost snaží všemožně uzavírat a bránit se jí, která je ale nedílnou součástí lidského života. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím, i přes vědomí nedostatečnosti slov v některých chvílích, příběh Magdy Kümmelové svým prostřednictvím čtenářům přiblížit.
