Author: magdakummelova@seznam.cz
Modrá pomněnka aneb Zlaté jihočeské srdce – Českobudějovický deník 29.10.2014
Pro zvětšení klikněte na článek. >zpět<
731
Jihočeské centrum pomoci Modrá pomněnka
Centrum pomoci rodinám nevyléčitelně nemocných, umírajících a pozůstalým, a to i po úmrtí nečekaném. Také pomoc rodičům dětí zemřelým před porodem.
Komentáře netřeba...ale alespoň moc děkujeme za tak krásná slova - moc nás potěšila a dodala síly pro pomoc našim dalším pacientům a jejich rodinám...🌷🌼🌺Vaše milá slova nás vždy potěší 💚 ![]()
![]()
Od některých rodin, ve kterých jsme pečovali, dostáváme různá poděkování. Někdy květinu, jindy sladkost a někdy dopis ✉️ Vše nás vždy zahřeje u srdce, protože nás to ujistí v tom, že naše poslání má smysl a je pro vás důležité. Děkujeme za projevenou důvěru i milá slova 💚
Když se to stane, obvykle je to kvůli tomu, že vlastník obsah sdílel jen s malou skupinou lidí, změnil nastavení soukromí, nebo byl obsah odebrán.
Tak prijdte - utery 1.4. v 16:30 v Ceskych Budejovicich.
Když se to stane, obvykle je to kvůli tomu, že vlastník obsah sdílel jen s malou skupinou lidí, změnil nastavení soukromí, nebo byl obsah odebrán.
„Už mi nevolej, mami, mám práci!“ – vykřikla jsem do telefonu. A maminka už nezavolala...![]()
![]()
Jmenuji se Veronika Novotná a bydlím ve městě Telč, kde je stará věž hodin němým svědkem minulých časů. Na ten den nikdy nezapomenu. „Už mi nevolej, mami, mám práci!“ – vykřikla jsem do telefonu a zlostně ho položila. Tehdy jsem měla pocit, že jsem v právu. Práce mě dusila, termíny hořely a nervy byly napjaté k prasknutí. Maminčiny telefonáty – její neustále „Už jsi jedla? Jak se máš? Jsi v pořádku?“ – mě nenechávaly na pokoji. Dělilo mě to, že se dusím její starostlivostí, chyběl mi prostor pro vlastní život. V ten moment jsem toužila jen po klidu.![]()
![]()
A maminka zmlkla. Neozvala se ten den, ani další, ani po týdnu. Nejprve jsem si toho ani nevšimla – byla jsem pohroužená ve svém chaosu. Ta prázdnota mě naplňovala – nikdo se neptá hloupých otázek, nikdo nepřipomíná, že nejsem svou paní. Cítila jsem se svobodná – jenže to byl klam. Uplynuly dva týdny. Jednoho večera, když jsem seděla sama nad šálkem vychladlé kávy, mě něco napadlo: proč neslyším její hlas ve své hlavě? „Urazila se? Zapracovala pýcha?“ – řekla jsem si a zadívala se na telefon. Žádné zmeškané hovory, žádné zprávy. Jen prázdnota.![]()
![]()
Vzdychla jsem a rozhodla se zavolat jí sama. Vytočila jsem její číslo, ale nikdo to nezvedal. „No jistě, odmítla jsem ji, teď mě ignoruje,“ zavrčela jsem, podrážděná její tvrdohlavostí. Další den jsem volala znovu – a opět ticho. V hrudi se mi rozlil chladný pocit. Co když se něco stalo? Před očima mi vytanula její slova, kdysi vyřčená s teplým úsměvem: „Vždy tu budu, když si budeš chtít promluvit.“ A co když už nemůže být tady? Srdce se mi sevřelo hrůzou.![]()
![]()
Všechno jsem nechala – práci, povinnosti, plány – a rozjela se za ní do vesničky poblíž Telče, kde žila poslední roky. Otevřela jsem dveře jejího domu svým klíčem, cítila jsem, jak mi krev buší ve spáncích. Uvnitř bylo ticho – mrtvolné, tísnivé ticho. Zavolala jsem: „Mami?“ – hlas se mi třásl, ale odpověď nepřišla. Ležela na posteli, svírajíc telefon v chladných rukách. Oči zavřené, tvář klidná, jako by jen usnula. Ale já věděla – už tu není.![]()
![]()
Na nočním stolku stála nedotčená šálek čaje – chladná, jako symbol její samoty. Vedle leželo staré album. Otevřela jsem ho třesoucími se prsty – na první stránce byla má fotka z dětství: já, malá, sedím jí na klíně a ona se na mě s úsměvem dívá. Slzy mi zalily oči, v krku mi vázl knedlík. „Kdy se to stalo? Volala mi naposled? Chtěla se rozloučit?“ Popadla jsem její telefon – ruce se mi třásly jako v horečce. Poslední volané číslo – moje. Datum – ten den, kdy jsem na ni křičela, ať zmizí z mého života. Poslechla mě. Už nezavolala.![]()
![]()
Teď volám já. Každý den, každý večer. Vybírám její číslo, poslouchám nekonečné vyzvánění, doufám v zázrak, který se nestane. Ticho ve sluchátku řeže jako nůž. Představuji si, jak tam ležela sama, svírajíc telefon, čekající na můj hlas, a já ji od sebe odehnala – hrubě, bezcitně. Práce, stres, povinnosti – všechno, co se zdálo důležité, se zřítilo do prázdnoty, zanechávaje mě s prázdnem, které nejde ničím zaplnit. Chtěla se o mě jen postarat, a já to viděla jako přítěž. Teď chápu: její telefonáty byly nitkou, co nás držela spolu, a já...![]()
📖 Čtěte pokračování v komentářích 👇👇
